Kudy teče, tudy léčí

Navzdory angíně, zlomené ruce a vrozené hlouposti jsme shledali lokální humor čistě jazykovým. Kdo se bude vdávat, má recht. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, je třeba raději si přiznat, že to, čemu my říkáme Foltyš, se v Brně říká manažer. Ty lidi se tam zkrátka maj jak pánbu ve Frankrajchu a my jakbysmet. Těžko říct. Proti Starobrnu nezmůžou nic ani mladočeši a to v žádném ohledu, každý rok a na jakékoli scéně.


Byla to taková sranda. Nevím, proč jsme vlastně tu svou, jak správně uhadovali prachatičtí, pochybnou tour nenazvali dovolenou. Protože dovolená to fakt byla už jenom proto, že jsme si nic nezakazovali. Hráli jsme karty, tancovali na rozhovory, vylévali piva, utíkali, přicházeli, přesvědčovali, že se přece musíme znát, jezdili na motorce, cvičili psa, čekali na své chvíle, přeháněli, ale tentokrát nepodcenili.
Naučili jsme se nemálo užitečných věcí, na hranicích vlastních sil a České Republiky jsme potkali anděla, holdovali moravským lidovkám a vynášeli jeden druhého do nebes.
Jednoduše řečeno: "Kudy teče, tudy léčí."


Ze čtyř večerů jsme dva trávili koncertováním, jeden hraním na soukromém alternativním nudistickém večírku ve Zlíně a jeden prakticky vším výše uvedeným.
Ocenili jsme především loajalitu Angie, přátelství U Tukana, milé uvítání i loučení ve Znojmě, pokojíček v brněnské léčebně, cop blonďaté policajtky a v neposlední řadě pohoštění, pobavení a nekompromisně pohotové tvrdé maskérské umění Bc. Bareše.

Morava, paňááácoooo!

Nazdar!
Kouříš tady?
Fajn, tak si sedni a poslouchej.
Začalo to už o den dřív a to v kameňáckém krematoriu. A nebylo to jednoduchý, to víte "mladý jsou pro mladý a starý zase pro starý" - to nevyvrátí ani tři vichřice.
Sere mě to!

Tak: středa = jedeme hrát do Brna rock´n´roll. To abychom nejen sobě zopakovali či dokázali, jak z poezie učinit prózu anebo možná to, že z prózy někdy poezie vykoukne úplně sama. Na všech zavřených dveřích pak zůstane, že "stokát nic umořilo vola". Šijí se ne rány, ale spíš něco, z čeho pak nevypadne jazyk..., snad ústa.

Cesty jsme zejména po formální stránce zvládli perfektně, dojmy sbírali i působili přemírou a výraz nastavovali v kameni tváří a kolektivu.
Kdo umí milovat, umí i hrát!

Brzy se tu objeví i barvitější líčení.. oční stíny klouby a velmi výrazně červená rtěnka, takže stayte connected!

No a tohle se nám tam dělo:

21.3.09 - M Music Club - Milevsko

Zlato, co se třpytí, není všecko! A tak mnohdy club je vlastně klub anebo rovnou hospoda.
Ano, jsme hrdinové okamžiku a tak tradá na Moravu!

A takhle nějak to vypadalo:

7.3.09 - Klub Bárka - Točník

Vendy vám to popíše: vzkázala nám
"Včerejší (docela komorní) koncert byl skvělej. :)
Sálala z toho hrozná síla, syrovost.. jak to popsat, hm.. nevím. :) Prostě se mi to moc líbilo.
(Škoda, že nedorazili VVV, jakto vůbec?)
Sice jste říkali, aby jsem vám to napsala na pohlednici, ale to se mi nechce. :))
P.S.: Příště už líbací prší nehrajem. :)
A rum nepijem.
Ale když jste to vy, možná i to všechno překousnem a zopáknem. ;) :D "

Prostě party jak má bejt, tanec, přátelství, páka, upřímnost.

6.3.09 - Dundee Jam - Kladno

"Kladno, mé černé Kladno..." zpívával otec Oty Pavla, obchodní cestující, Leo Popper. Ve své domovině je Michal skutečným Lišákem. Svou kladenskou premiéru jsme absolvovali před plným klubem, což byl nejspíš důsledek toho, že si téměř každý domorodec přivedl rodiče, popřípadě učitele angličtiny. I to má ale své hranice, takže jsme se nakonec vešli.
Takže krátké shrnutí večera: karty pro všechny generace, beznozí samaritáni, nadšení i následné zklamání, kamrlík v Centru mládeže, špinavý kebab, smrduté Quatro Formaggi, Vietnamec a konec.

21.2.09 - Divadelní kavárna Antré - Český Krumlov

Antré je fakt moc hezkej klub, což jen podtrhla skutečnost, že se nám tam moc líbilo. Hrát před tak vstřícným publikem bylo rozhodně lepší než sedět doma. V průběhu koncertu se začaly stírat hranice mezi kapelou a publikem. Znáte ten pocit, když piano hraje jako kytara a kytara jako piano... Víc asi nemáme co říct a to ve všech smyslech.


Foto: Slovák

20.2.09 - Defest No. 4 - Opařany

Cesta byla tak špatná, že snad i smrděla. Když jsme dorazili na místo, byli jsme nadšením spolu. Na akci podobného ražení jsme dlouho nehráli. Kamna, pivo v kelímkách a lokální živli? Celý večer svou přítomností zaštítil ředitel místní jednotřídky a tělocvikář v jedné osobě, jehož bezprostřednost a smysl pro symetrii byly natolik podmaňující, že jediné hrdlo nezůstalo suché.
Tak hele, vydrželi jsme tam sedět celých šest hodin. Nakonec došlo na karty i na ložiska, jenom na nás ne. Zábavy jsme si podle nás užili ažaž, tím pádem by naše vystoupení bylo již bohapustým pleonasmem.. Rozloučili jsme se tedy s nima. Spokojeně jsme nasedli do auta a plni zážitků jsme na sebe letmo kývli hlavou. Nic už nás nebolelo.